Co tě nezabije to tě posílí .

Pět nej

31. května 2018 v 17:52 | Loarah |  Téma týdne
Zdravím,
ano dlouho tu nebyl článek. Budu otevřená, proste jsem nechtěla nic psát, neměla jsem co. Ani jsem se nemohla přihlásit.
Co mě primelo napsat článek teď? Nutkání sdilet. Sdílet svých pět nej uvědomění.
Často mam pocit, ze když něco dam na sociální síť, především tedy Instagram, tak je to dané a všichni o tom vědí. Ale není tomu tak. Doslo mi to teď kdy vlastně pisu článek s rozspomela jsem se jestli jsem se tady vůbec zmiňována o své noze. Jestli jsem se zmiňovala aniž bych si stěžovala. Dosla jsem k závěru ze nejspíš ne. Je jednoduché sednout si a postezovat si, kdežto sednout si a objektivně napsat co se stalo, proč se to stalo a co z toho vyplývá, je poněkud těžší.
Hmed začátkem ledna jsem nastoupila do nemocnice, s kolenem. Na další operaci tehoz kolene co mi už, před necelymi dvoumi roky, operovali. Tak dobrý, operace, tentokrat docela masakrálni zásah do těla. Přeci jen, sekání kosti, obrusovani, následně soupani a navrtavani šroubu a drátu do kosti, na skrz kostí a následná plastika svalu, není nic jen tak lazo plazo. Potom rekonvalescence, nebudu lhát. Byl to boj, bylo to peklo. Plakala jsem bolesti, byla vycerpana i z toho ze vlastně nikdo kdo slíbil tak se za mnou nestavil. Nikdo. Ale všechno to bylo na mě. Jako vždycky. S tím naučit se znovu chodit, znovu se zařadit do života, bojovat s bolesti, by mi nikdo nepomohl. Nikdo jiný než já sama. Stejne jako nikdo na mě nedokaze být tak hrdý a pyšný za každý novy krůček, jako já sama. To jsem si uvědomovala už při první chůzi na záchod.Všechno jsem delala poprvé. U každého poprvé jsem potila krev, tekly slzy ať už bolesti, hrdosti nebo štěstí i když na ty jsem si musela dlouho pockat. Budu taky objektivní, oporou mi byla mamka a kocour. Která u mě jak jen mohla, kocour čekal doma až přijdu a jeho reakce nebyla ulek predemnou ale vítánÍ. Půl roku jsem měla ortezu a berle. Pul roku! Už byly mou neodmyslitelnou součástí. Za těch prvních par měsíců jsem zhubla ze 75kg na 67kg. Za prvních par měsíců, a to opravdu par. Tudiz dva. Jsem zhubla 8kg. Lezly ze mě kosti, necítila jsem se dobre, ale nemohla jsem nic. Dal jsem hubla...aniž bych chtěla.
Nekde jsem tu už psala ze kvůli velkému množství růstového hormonu(po rodičích) jsem vysoká ba dokonce ještě pořad rostu. Při svych dosavadních 193cm mit pod 67kíogramu pro mě bylo ubijejici. Ubijejici je pro mě všechno moje hubnutí, ale takhle razantně zhubnout aniž bych chtěla a aniž bych s tím mohla cokoliv udělat, pro mě bylo opravdu peklo. Velká část byly svaly, svaly na operovane noze. Ten zbytek byly tuky, podkožní tuky kterych jsem ani moc neměla.
Byla jsem psichyckdy vyrizena.
Ani tak moc nepočítám to jak mě skopával na ještě větší dno, teď už bývalý pritel. Ja jsem za všechno mohla, já jsem byla ta nejhorší, já jsem byla ten hadr na kterém si muže zkoušet kdejake psychicke Pokusy, já jsem byla ta která není silná udělat cokoliv jinak, já jsem byla ta jeho hracka kterou si mohl manipulovat jak chtěl. Podle jeho slov.
Vždycky jsem to byla já kdo byl skopnuty když se postavil. A byla jsem to já kdo byl slepý a neposlouchal rodinu, která má skoro vždycky ty nejlepší úmysly. Ake taky jsem to byla já kdo se postavil a takového cloveká je svého života vyhodil bez zpáteční jízdenky. Protože NEPOTREBUJU VE SVÉM ŽIVOTĚ NEKOHO KDO SI MĚ NEVÁŽÍ A KDO MI NEMÁ CO DAT A JEN MĚ PONIZUJE.
Byla jsem spis psichycky vyrizena z me snahy, z mého snažení dohnat nějakým stylem zdravé lidi, a udržet s nimi krok. Ale také z toho jak jsem se starala o kocoura, byl po operaci nádoru. Bylo to vyčerpávající jak pro nej tak i pro mě. A nejen ze jsem z toho byla vyčerpána psichycky, vyčerpávšlo mě to i fyzicky. Neskutečným zpusobem.
Ale kde jsem brala tu další energii? To je dobra otazka. Brala jsem ji z pokroku které jsem delala buď já nebo kocour. Nejdříve me dobijely pokroky na zdravotním stavu kocicaka. Byly fakt rychle ale i pomalé zároveň. A až potom to byly mé pokroky. Nejdříve odhození berli doma, potom to bylo stabilní stání bez ortezy ve sprše, potom byl pád na držku v podobě nekontrolovatelneho propnuti a následného pokrcení kolene. Kdy jsem tady, uprostřed svého bytu skucela bolesti tak až na mě tukala sousedka jestli jsem v pořádku a nepotrebuji Zavolat sanitku. Potom jsem se dostala ke kroku kdy jsem sundala doma ortezu a prošla se bez berlu ode dveří k oknu. Dokazala jsem se projít několikrát. Všechno to bylo mé POPRVÉ. Mé poprvé v roce 2018, mé poprvé po operaci.
Naučila jsem se radovat se z maličkosti. Pro každého je maličkost nebo samozřejmost ze rano vstane a jde Ať už kamkoliv tak jde. Pro mě to byla velká věc. Moci rano vstát z postele a jít. Jít bez berli i ortezy.
Reknete mi ted vy kdo tohle čtete, umíte se radovat z malickosti? Uvědomujete si jak důležité a jak Velké je moci houpat volně nohama ve vzduchu? Já to poznala znovu po pul roce. Po půl roce jsem okusila jaké to je machat volně nohama ve vzduchu. Byla za tím dřina, krev, pot, slzy, ale dala jsem to!
Taky jsem během toho půl roku měla spoustu času na sebe samotnou, byla jsem se sebou samotnou 24/7. Uvedomila jsem si ze poslouchat své tělo, je základ. Taky jsem si uvědomila ze ano!jsem krásná. Je to přesně tak jak jsem si jako mladší myslela, je to jako jsem si myslela v dospívání a pubertě. Nevím kam se to podělo teď, kde do bylo ze jsem si to musela znovu uvědomit, ale to nevadí protože tomu verim. Vedela jsem to roky, ale úplně v to nevěřila.
ANO! Jsem krásná s tema pihama co mam jen já a nikdo jinej je nemá stejný, s tím množstvím jizev ať už jsou od čehokoliv, i s tema hromadami strii. Dokonce jsem krásná i s tím pupíkem co teď mam a i s tím ze mi je vsechno oblečení velké. Hlavně jsem spokojena!
A jak? Stačí věřit v to ze přirozenost je krásná. Vždyť to víme všichni. Máme rádi lesy, vodopády, přírodu. Tak proč nemáme rady/rádi sebe? Vždyť jsme taky příroda.

Mejte se rádi.
#zanormalniholky
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keiji Keiji | Web | 31. května 2018 v 18:15 | Reagovat

To je smutný, a přesto v závěru nádherně řečený článek. :) Jen si tento postoj udržet dál... den za dnem... snad pomůže, že je skutečně pravdivý. Že je třeba mít se rád, neboť jsme těmi, s kým stoprocentně strávíme zbytek života.

Mimochodem, doporučila bych změnit písmo nebo pozadí na tmavé, moc se to nedá číst, dost text splývá. :)

2 Keiji Keiji | Web | 31. května 2018 v 18:15 | Reagovat

Aha, tak to se omlouvám, teď po odeslání komentáře mi text najednou ztmavl. Nějak nechápu, jak to, ale už je všechno ok ;)

3 Loarah Loarah | 31. května 2018 v 18:49 | Reagovat

[2]:
Děkuji za krasny komentář, web ted představuji takze to bylo tím. Ale děkuji

4 Lucka Lucka | Web | 1. června 2018 v 21:14 | Reagovat

Silný a hezký článek. Ne vždy je na psaní nálada a čas, někdy je potřeba si utřídit myšlenky nebo si odpočinout. Tys toho měla v hlavě dost a dost, tak se ani nedivím, že chuť nebyla... :-)

5 Loarah Loarah | 5. června 2018 v 19:32 | Reagovat

[4]:
Dekuji Lucko
Přesně tak tomu bylo, moje N.0 jsem byla ja sama a na blog nebyla nálada.

6 Gabriel Gabriel | Středa v 14:24 | Reagovat

Máš moc zajímavý život, je škoda, že je málo lidí, kterým to není lhostejný a kteří by ti v nejtěžích chvilkách byly oporou. Jediné, co je třeba si uvědomit, že v nejhorším případě je na všechno člověk sám a počítat s tím, pak když se někdo objeví a pomůže, tak už to může jenom potěšit! :-) Ono ve výsledku se v těch nejtěžích momentech alespoň člověk dozví jak vlastně na tom je. Nicméně ikdyž se na tebe všichni vykašlou, tak to s lidmi nikdy nevzdávej a snaž se pomáhat všem, kteří to zrovna potřebují, jedině takhle někdy můžeš narazit na někoho, kdo si tě bude cenit a vnímat tvou krásu. Snad se ti ale bude dařit už jenom lépe :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama