Co tě nezabije to tě posílí .

Květen 2015

Vztah- takový černobílý svět

29. května 2015 v 19:43 | Loarah |  Téma týdne
Ahoj, v první řadě několikrát juhuuu protože už mám zase notebook po 3 letech a zároven můj druhý v životě a shodou okolnosí jsem si na něj našetrila sama takže dalsí juhuuu. Pokusím se tomuhle svému blogu zase věnovat, nebím jestli naplno nebo jen tak nejak, vzhledem k tomu že stále nemám doma zařízenou wifi a tutíž jsem tady na pc přes hotspot, někdo asi znáte jak to tak bývá že, tak to asi nebude článek každy den ale pokusím se článek alespon jednou za tři dny.
Je téměř konec školního roku a s ním se blíží i prázniny na kteý se asi hodně lidí těší jak to tak bývá, samí festák a stanování apod. Ja si plánuju že si hodim nejakou tu brigádu a pak pojedu stanovat ale kdo ví jak to bude.

A ted každopádně k tématu;

Proč jsem dala zrovna tenhle název článku?
Sice vím že Láska není černobílá nýbrž barevná ale ja to poslední dobou tak cítím.
Stejně jako vím že láska nedusí ale rozkvéta s lidmi ale ja to tak necítim.
Protože mi připadá že všechno co ted dělám je špatně a to nenapravitelně.

O čem tenhle článek bude ?
Bude o mích doměnkách, defacto taková dá se říct úvaha.
Nejspíš si i u jeho psaní trošku pobrečim a vám to bude připadat zbytečné plašení nebo nevyspelost, ale kdo ví.

Co mě podnítilo k tomu vám vypisovat své problémy?
Dá se říci že tlak, být pod tlakem a nemoct se nijak nebo komu svěřit bez toho aby věděl že ho ten druhý bud emít za blázna, přinejhoším dementa nebo debibila ci idiota zná asi každý z nás.
Potřebuju se vypsat a kam jinam než sem.

Tak začnu;
Mámina kamarádka mi nasadila brouka do hlavy tím když se mě ptala co já a kluci a když jsem jí vyklopila jak to je tak mi oznámila že musí být strašně těžký být od sebe tak daleko a jestli nejsou nějaké problémy kvůli tomu. Začala jsem přemýšlet a vyplodila tenhle galamatiáš.


Poslední dobou mi přijde že se neco děje s mím vztahem a přítelem, možná jsem jen paranoidní nebo já nevím, ale přijde mi to tak. Možná je to jen tím že já jsem v Praze a on dá se říct v Budějovicích, že se nevídáme skoro pořád a dalsí takové ty věci které ke vztahu neodmyslitelně patří.
Vždycky jsem si myslela, že vztah na dálku nic není, že láska překovná jakoukoliv dálku jak jsme všude vždycky slysela a vyrostla na tom z pohádek. Jenže, časy se mění, a....?
Uvědomuji si že pohádky jsou pořád jen pohádky a v opvdovém životě žádná kouzla nejsou. Přestávám si být jistá že je to přesně to co potřebuji a chci, mít přítele tak daleko od sebe a když ho zrovna potřebuju tak ho mít téměr 200km od sebe.
Myslím si že jsem docela vyspela a moje představy o lásce se vypařili do nedohledna, a tak se ptám "Má to takhle každý? Proč to tak bolí když si to člověk uvědomí?", jsem si vědoma toho že ve vztahu musí chtít oba a snažit se také oba jenže je tu veliké ALE.;
- co když jen jeden opravdu ze srdce miluje i když spolu nejsou a ten druhý si to nedokáže uvedomit dokud spolu nejsou ?
- co když si jen ten druhý na toho prvního dokáže udělat kdykoliv čas bez výmluv?
- co když má jeden nebo dokonce oba, před tím druhým nejěké tajemství a pochyb?
- co když oba dva ztratili už to co je spojovalo na začátku?



Vím že ho miluji, jednou jsem mu to i řekla do očí, musela jsem to ze sebe vypáčit protože to normální cestou nešlo, chtěla jsem to říct ale nešlo to.... a po tom co jsem to vyslovila? Přála jsem si abych to vubec neřekla a mohla vrátit čas. Nebyl ten správný čas a však to určitě znáte.
Nejsem už dost stará na to abych si snažila nalhavat všelijake blbosti ? To jsem se v životě nepoučila dost? Možná ani už neumím být sama. Neumim si uvědomit věci co jsou tak banální jako to že mě někdo miluje, ale jsou mezi náma určitá pravidla ?
Možná bych mela daleko víc věřit tomu že me miluje a nema mě jen na sex ale copak se to dá? Já osobně si tak trosku myslím že ne ackoliv ho miluju. Možná mu neveřim a on mě ano a důvěra je základ vztahu, ale mě přijde že je to černobílá láska která dusí. Nedusí mě ale domnívám se že jeho.

A na co jsem přisla v tomhle článku ?
Asi na to že jsem jakožto holka divná protože řešim všechno moc do hloubky. Že si nejsem jistá sama sebou natož jím nebo jeho láskou.
A taky každopádně na to že jsem s tim měla počítat už od začátku tohohle vztahu a je to jen o přístupu.


Každopádně když moc přemýšlím tím víc si myslím že toho víc vím a když si myslím že toho víc vím tak tím víc vydeptana/smutná/neštastná jsem. takže nepřemýšlet takhle do hloubky.



Čaaaaau lidi, a tak zas někdy :)))
















Druhá šance - Beznaděj a pocit bezpečí(III.)

25. května 2015 v 10:30 | Loarah |  Druhá šance
Beznaděj a pocit bezpečí

Tentokrat uz v tricku a kratasech a drze mi ukradl muj ulovek z ruky, pry abych se mohla obléknout jenze mi ji dojedl a jeste si olizoval prsty jako spravny gurmán.
Bylo tak 11hodin kdyz jsem se vzbudila a 12hod. kdyz jsem se chystala odejít a jit konečně na bus domů, ale vubec jsem netušila kde jsem a jak se tam dostanu tak jsem zasla za Kubou jestli by me nedoprovodil. Ale ten nemohl, za coz do ted dekuju, tak se mnou poslal koho jineho nez uz tolikrát zmiňovaného Michala. Rozloučila jsem se a vyrazili jsme na autobus ktery nas dovezl na náměstí ze kterého to jezdí. Celou tu dobu jsme si povídali o vsem možném i nemožném, o nasich planech na prave probíhající velký prazdniny, o budoucnosti. Sly jsme pres náměstí a ja akorát videla jak prijizdi autobus na nástupiště. Rozběhla jsem se,
ale chytl me za ruku a pritahl k sobe. Polohlasne řekl "Neutikej mi..." a pak dodal "Prosím....", zněl tak utrapene. Jako bych byla jeho všechno a chystala se odejít a uz nikdy se nevrátit. Pocit ze ho znam uz x let mi nedovolil delat ze jsem to neslysela. Poslechla jsem a autobus nechala odjet, v jeho mohutném objetí. Bylo tak silne ze jsem mela dojem, že všechny moje kousky rozbité na milion kousíčků jsou zase celek, že jsem to zase ja jako jsem bývala. Nevím jak to mohl citit on, ale me něco říkalo, že presne tohle potreboval, že potřeboval světlo ve svojí tmě. Te den jsme spolu prosmejdili snad všechny zákoutí budejek a narazili na takovou jakoby skalku. A presne tam jsme si dali naši uplne první pusu, nebyla to pusa jako takova, ale spis líbání. Do ted citim ten silnej pocit ze s nim mi nic nechybí jako tehdy.

Druhá šance - Vnitřní klid a smích (II.)

23. května 2015 v 17:17 | Loarah |  Druhá šance
Vnitřní klid a smích


Az kdyz me kolem ramen chytila ruka ktera mi byla uz nejak povedoma diky tetovani na zápěstí, jsem se vnitrne uklidnila a vratila do reality. Ta ruka byla meho byvaleho spoluzaka ze ZS, Jakuba coz je uz opravdu nekolik let zpátky. Ty oci které me uplne pohltili byli jeho kamaráda.
Ten den jsem prespala u Kuby doma protoze behem par hodin svolal nekolik lidi ktere jsem znala a udelali jsme si takovej pohodovej sraz . Porad jsem pokukovala po Michalovi, jak jsem později zjistila ze se jmenuje. Pozde v noci jsem usinala s pocitem, ze jsem nasla vsechno co k životu potřebuji. Kam se vytratil a s nim i ostatni, kdyz jsem sla spat, do ted nevim.
Rano me vzbudila vůně palačinek, ktery Kuba umi perfektne, snad uz od školky.Vstala jsem a sla se upravit do koupelny,jenže jak jsem trhnutim otevřela dveře tak jsem stejne tak rychle na prahu skamenela a nebyla schopna se pohnout.
Byl tam Michal, mel kolem pasu jen rucnik, jeste byl mokrej a s kartackem v puse a pastou vsude okolo. Lekl se me, což docela chápu protoze nikdo neni po ranu tak sexy jako on. Pak se usmal a že jestli se nepřidám. Me v tu chvíli zacali silene cukat koutky. Vypochodovala jsem z kraje koupelny kde jsem byla, zavřela dvere a strasne nahlas se zacala smát. Pres celej byt znel muj smich. Po vůni jsem se jeste smejici dopotacela do kuchyne kde Kuba delal palacinky, presne tak jak jsem typovala.
Vyhrkla sem na nej jeste vysmata at si na koupelnu poridi cedulku volno/obsazeno, to se uz zacal smat taky. Ukradla jsem mu uz dzemem namazanou palacinku z talire a dostala pres prsty vareckou, coz trosku zabolelo, ale porad jsme se smali. Ja se svim ulovkem bezela do obyvaku kde jsem v noci spala, se obléknout. Když jsem jedla ještě vlažnou palacinku a oblikala si džíny, prisel Michal. Uvelebil se ve dveřích oprenej o ram a pozoroval muj boj s jidlem a oblečením.

Druhá šance - Tady vše začíná (I.)

9. května 2015 v 6:39 | Loarah |  Druhá šance
Tady vše začíná


Stojím v koupelne před zrcadlem oprena o umyvadlo a koukam si na bříško.
Tak tady to vsechno začíná a nebo taky končí, dnes je zacatek posledního tydne kdy můžu jeste všechno vratit. Vratit do radoby normálních kolejí. Jit na potrat. To slovo se mi vůbec nelíbi jenze ten kdo ho vymyslel pro to mel zdrejme svuj důvod. Na rohu zrcadla mam zastrcenou fotku z ultrazvuku a tak na ni opet koukam. Kdo by si kdy rekl ze za tebe, ty muj zazraku, budu takhle bojovat. Nebo si pak rozmyslet jestli jet dal a nebo to vzdát.
Pokladam si pravou ruku na brisko a vzpomínám na to jak to všechno začalo.
Jednoho dne me z cista jasna napadlo si sbalit batoh a vydat se na vylet do Českých Budějovic ackoliv jsem tam v životě nebyla. Proste me tam neco hnalo a tak jsem si koupila mistenku a jela. V Autobusu Student Agenci jsem ztravila pres dve hodiny, divanim se z okna a přemýšlením o vsem moznem, take o nesmrtelnosti chrousta. Kdyz jsem dorazila bylo krasne, slunce hralo do kuze a chladnejsi vánek sem tam zafoukal. Prosla jsem si to tam, snedla nekolik tocenych zmrzlin a nakoupila par prkotin coz mi zabralo cas od dopoledne do pěti odpoledne. Když uz jsem byla na odchodu na zastávku autobusu abych zas jela domů a napsala si dnesni zazitky do sviho denicku cestování, me kdosi zezadu chytl a zakryl mi oči. Rekl jen "Hadej kdo...". Ten hlas mi vubec nic nerikal a ja si uz v hlave pripravovala jak dotycneho blnecka odpalkuju. Jenomze jak jsem cizi ruce dala z me tvare pryc a otocila se, uplne me pohltili oci dotyčného nezmameho. A ja se nemohla odtrhnout. Bylo to jako koulat se do studně plne vody a nemoct od toho pohledu odtrhnout zrak protože je v ni neco co te docista uplne pohlti a dostane mimo realitu.

Přátele na baterky

9. května 2015 v 6:36 | Loarah |  Téma týdne
Ahoj všem, chtela bych se hned na začátku omluvit ze pisu další clanek s takovým odstupem času , ale nebyl vůbec čas. Střední mi dava docela zabrat, hlavně ta praxe.
A co je nového? S přítelem jsme spolu, uz to bude 5 měsíců, coz je docela zazrak na to ze jsem sk myslela ze po Pepovi nebjdutmoct byt uz nikdy šťastna. Je to jim ze jsem prisla na par věcí a to;
  • Dokud budes vzpominat na to co bylo bude ti stale chybět, budes v háji a neposunes se dál.
  • Nezapomenes nikdy ale muzes se o to pokusit.
  • Neudrzuj stálý kontakt nebo te to bude postupne nicit a pak se slozis.
A v neposlední řadě; Mej přátele kteří te podrží protoze samota je pro smutneho člověka nejhorší.
A co jinak ?
  • Na svem Wattpad účtu pišu povídku, da se rict knihu Takže jsem se rozhodla Vam čtenářům ji zpřístupnit i zde na svém blogu. Přeci jen ne každý ma telefon ci tablet te nejnovější generace aby mel prehled o tech nej aplikacích.
  • Muj účet v aplikaci Wattpad najdete pod přezdívkou Loarah 🔜 http://www.wattpad.com/user/Loarah?utm_content=share_profile&utm_medium=link&utm_source=android
  • Přítelovi k narozeninám jsem mela v plánu pořídit model letadla kterym nedavno letel a to DA-20-KATANA (momentalne mi nejdou pridavat obrázky)a to takový aby si ho mohl složit sam jenže na internetu jsem nasla jen par stranek kde maji letadla ale uz slozena coz ja nechci. Takze si udelam takovi menší hledaci výlet.A pote si budu dělat vylet do Českých Budějovic abych mu ho předala o cemz nema ani tušení a doufam mít nebude takže pssssst ☺.