Co tě nezabije to tě posílí .

Červenec 2014

Sedmnáct odstínů strachu III.

9. července 2014 v 0:00 | Pubertální Laura |  Povídky
Pokračování první kapitoli....


Usmívám se na něj jako idiot. A on ze mě slézá právě v pravou chvíli. Do našeho bungalovu vchází rozesmátý pár Teda a Claudie, který při pohledu na nás, jak na ně vyjeveně zíráme, okamžitě zcepení. Ted, má promoklé světlé tílko, které mu teď přiléhá k jeho svalnatému opálenému břichu a modré bermudy, s pár bílými květinami, které mají stejnou barvu jako jeho oči a hodí se i k jeho popelavě blond vlasům ve kterých má pár od slunce zesvětlených pramenů. Claudie je o hlavu menší než Ted, svoje dlouhé hnědé vlasy má v copánku, má na sobě černé Bikiny na ramínka a přes ně má volně uvázaný fialoví polo průhledný šátek co jí ladí k pomněnkovým očím a který jí zároveň zakrývá jizvy, co má na stehnech od dob kdy se ještě řezala. Marek a Ted na sebe koukají, a vypadá to tak jako by spolu mluvili očima. Zatím co já a Claudie se na sebe smějeme a vzpomínáme na den, kdy jsme sem odlétali:

~~~

Slyším hrát nějakou hudbu, koukám na hodiny a pak na kalendář je 26. Července 2013 07:17 tak vstávám, s ještě zalepenými víčky vylézám z postele. Jen co si stoupnu, došlápnu na podlahu a pokouším, se udělat krok vpřed už zase letím do postele nanovo jako dnes ráno po Markovo narozeninové párty . Musím se začít smát z plných plic. Naše cesta s Claudií domů v MHD byla legendární. Najednou jí registruji ve dveřích do mého pokoje, jak se také směje a nemůže přestat. Jde k mému letišti a plácne sebou vedle mě. A tak se smějeme jako dva blázni na posteli. Najednou prohlásí "Ten auto busák byl sexy jak dva keksy" a chytá další záchvat smíchu z mojí reakce, která mněla znít "To ty taky" ale moje snaha dopadla tak že jsem zachrochtala, a tak chytám, záchvat smíchu z toho jejího který jsem vlastně způsobila já. Nedokážu se pořádně nadechnout, jak se křečovitě směju tak nedokážu přestat a ona je na tom úplně stejně což mě dostává do kolen ještě víc.

Když konečně vstávám z postele, je 08:36, a SKRILLEX-e co, hrál před hodinkou, vystřídali COLDPLAY, vydávám se do koupelny a se zděšením z vlastního obrazu v zrcadle se začínám zkulturňovat. Čistím si zuby, omývám obličej, odličuji zbytky řasenky, češu si vlasy, které jsou mou chloubou. Přírodní blond, s rezavými melíry dlouhé tak, tak přes prsa. Nanáším vrstvu řasenky a odličuji přetahy a obtisky řas a odcházím do kuchyně k barovému pultu. Claudie mi připravila pomerančový džus a dělá lívance, mojí oblíbenou snídani. Neskutečně se těším na to moře, odpočinek, slunce, voda, Marek a společná relaxace. Páni vlastně jsem u moře nikdy nebyla natož na něm. Ze zamyšlení mě vytrhává to, jak mi na obličeji přistává hrstka ovesných vloček. Co to…? Ona se někdy chová fakt jako malé dítě ale teď mi to nevadí. Sbírám vločky, co na mě přistáli a házím jí je nazpět. U toho se smějeme jako malé děti. Koukla se na mně a chytila záchvat smíchu. Nechápu, čemu se směje a tak se podívám, co mám vlastně na sobě. Už chápu. Mám, na sobě ještě svoje králíčkové pyžamo a už jsem nalíčená a učesaná.

~~~

S Claudií se na sebe dosmějeme a já si akorát všímám, jak na sebe kluci spiklenecky mrknou a hrnou se ke mně.



Dekuji za přečtení,
Dalsší díl bude za týden ve středu.

Sedmnáct odstínů strachu II.

2. července 2014 v 0:00 | Pubertální Laura |  Povídky

Kapitola 1

"Suzi!" slyším někoho křičet své jméno jakoby z povzdálí "Suzi!" Je to mužský hlas, je naléhavý a plný strachu. Marek. Přece jsem s Markem v moři, v jednom z několika dřevěných bungalovů. Zapomněla jsem na to. Budím se. Sklání se nade mnou, ve tváři má bolestný výraz jako by mu někdo zabodl nůž do hrudi. Jsem neskutečně ráda za to, že je tu se mnou.
"Marku," zrazuje mně vlastní hlas při posledním písmenku.
"Jsem tady, jsem u tebe."říká to skoro bez dechu, jako by mněl na jazyku smrt.
"Zdál se mi sen…" zním panicky i pro svoje uši.
"Já vím, jsem tady, budu tady," hledí mi do očí a hledá v nich známky klidu, "už napořád."dodává. Vydechne to jako by to bylo něco co by mi mělo zachránit život, ale já jsem za to vděčná. Pohladí mně po vlasech a já mu tu ruku překrývám svou dlaní a užívám si ten uklidňující moment. Vidím jak mezírkami z, dřevěných, žaluzií dopadají přímo před postel první sluneční, paprsky dnešního dne. A na pár vzácných okamžiků mně to svým způsobem uklidňuje a vtahuje někam úplně mimo, než se vrátím do reality. Zjišťuji, že na mně Marek upjatě kouká, mezi obočím se mu udělala malá vráska, která mi říká, že si nad něčím láme hlavu, ale co to něco je nevím, co se mu asi tak může honit hlavou? Kéž bych věděla na co právě teď myslí.
Nervózně střelím očima po dveřích, ale než stačím pomyslet na to, že se seberu a půjdu si zaplavat, bere mně Marek za ruku a z tureckého sedu, do kterého jsem si sedla, jakmile mě probral, si mně strhává pod sebe. Padám na záda a zadívám se mu do obličeje, už v něm není ani památky po tom, že to vypadalo, že zkolabuje. Sklání svůj obličej k mému a moje pravá ruka automaticky vystřeluje k jeho tváři a levá ruka míří na záda. Přidržuji si ho s nimi, když mu skenuji jeho zelené oči s oranžovými kroužky okolo zornice a hledám nějakou známku emoce, která tam byla ještě před chvílí, ale místo zděšení vidím touhu. Pohledem jedu níž, ke rtům. Jsou tak akorát vytvarované na líbání, což mi probleskne hlavou jako první vždy když na něho pomyslím. Vázne mi dech. A nejsem očividně jediná, kdo si toho všímá. "Koukej dýchat."zní udýchaně, ale přitom to na něm, není vidět. A já to nevydržím a zvedám o kousek svou hlavu a dotýkám se jeho rtů těmi svými. Očekávám, že se odtáhne, jako by to udělal ještě před nedávnem, ale neudělá to a tak si ho přitahuji blíž k tělu. Rukou co jsem měla, volně na jeho tváři zajíždím do jeho vlasů a cítím jejich strukturu. To, že nejsou ani přemrštěně jemné, ale ani nezvykle silné, mě ani trochu nepřekvapuje. Jsou takové jaké má dvacetiletý nazrzlí, kluk mít. Pootevírá své rty a proniká svým jazykem mezi mé, vítám ho a naše jazyky se spojují a tančí spolu. Už mu nezbývá moc vzduchu a tak se pomalu odtahuje. Jsem si plně vědoma toho, že tohle může dospět až do, bůh ví jakých rozměrů. Přesto ale neudržím svou touhu na uzdě a zaháknu mu svou pravou nohu za zády, takže se nemůže moc hnout. Cítím, jak se pousmál, miluju, když se usmívá a to jakkoliv. Z úsměvu přejde na můj ret, který ho očividně fascinuje podle toho, jak za něj pomocí svých zubů tahá a saje ho, až se mi z toho rozlévá TEN hřejivý pocit blaženosti v pod, bříšku. To už mu za vlasy tahám. Ani on nezůstává pozadu a svými dlaněmi obtahuje kontury mích žeber, pasu a boků. Najednou zvenčí slyším šeptání. "Vyděsíme je k smrti a hodíme do vody" a jiný hlas "Jo platí" a o několik sekund nato šetrně ťukají vlastníci těch hlasů na dveře.
Marek tuhne a pouští můj ret na, kterém se tolik vyřádil.



Další část za týden .