Co tě nezabije to tě posílí .

Červen 2014

Informace o povídce Sedmnáct odstínů strachu.

30. června 2014 v 13:52 | Pubertální Laura |  Povídky
Chci vás čtenářky/čtenáře této povíkdy informovat že premiérové části povídky budu uveřej'novat vždy ve středu.
Vždy po jedné části, od 00:00 tu bude vždy nová.

Děkuji za aši pozornost,
Autorka

Sedmnáct odstínů strachu I.

26. června 2014 v 15:34 | Pubertální Laura |  Povídky
Ahoj, je mi jasný že jsem dlouho nic nenapsala, ale nějak mě nic nenapadalo a nechtěla jsem psát bezduché články o ničem . Originalita neroste na stromech a to je mi jasné a tak sjem se pokusila o takový malí pokus.
Rozhodla jsem se že žačnu psát povídku na pokračování, možná z toho bude knížka, to ještě nevím jen vím že chci aby to mnělo nějaký řád a správný šmrnc . A tak začínám .


Prolog


Ne! Ne! Ne! Nech mě být! Nic jsem ti neudělala! Nech mě být! Tak slyšíš mně? Nech mě na pokoji! Nedotýkej se mně! Ležím na posteli. Nade mnou se sklání můj šestnáctiletý bratr. Sune ze mě deku. Dotýká se mně na nohou. Strašně to lechtá. Ale on se nezastavuje, i když sebou trhám na všechny strany a směju se. Najednou mě smích přechází. On nezastavuje. Sune svoje ruce plné mozolů vzhůru. K mé košilce. Nech mně spát! Chci spát! Tak slyšíš mně?Vstávám. Doufám, že mě nechá být. Cukne sebou. Tohle nečekal. Bouchá se o vrchní část palandy do hlavy. Začíná zuřit. Uhodí mně. Dává mi facku tak velikou, že sebou mrštím zpátky na polštáře. Au, vykřiknu. Ale to už po mně zase hrábne a zvedá mně na nohy. Nech mně být, nic jsem ti neudělala. Nech mně! Řeknu to mámě! Bolí mně, hlava. Nevím, co mám dělat, co když mi ublíží? Řekneš jí leda tak hovno ty malá čubko! Kdyby ses vůbec nenarodila, mohl jsem být teď nejšťastnější kluk pod sluncem!!! Čiší z něho zloba. Z očí mu metají blesky. Bojím se ho jako táty tehdy před lety. Co se mnou bude? Zkouším se pohnout. Nejde to. Zkouším křičet. Dává mi ruku přes pusu. Držet hubu budeš, ty malá čubko! Dostávám další facku. Padám. Chytá mně za vlasy a tahá mně zpátky na nohy. Bere mně za ruku. Ne já nikam nechci, zbije mně, určitě mně zbije. Jde do obýváku skrz můj pokojíček a mně táhne za sebou. Hází mně na gauč. Dopadám hlavou na opěrku. Au, zaskučím sotva slyšitelně. Bojím se ho. Bojím se toho, co bude. Klepu se. Sedá si na gauč, na kterém ležím na zádech. Cukám sebou. Natahuje ke mně ruku a otáčí mně tak že ležím na břiše. Právě napřáhl ruku, dopadá na můj dětský zadek. Lekám se a vykřiknu strachy, bolestí a zděšením. Co to dělá? Mám křečovitě zavřené oči. Lehá si na má záda břichem. Cítím, jak se mu něco tlačí v rozkroku na můj zadek, co to je? Nechápu co se to děje. Vytahuje mi košilku až nad pupík. Co chce dělat? Sundává mi kalhoty. Nech mně být! Řeknu to mámě! Klepu se strachy. Co bude teď? Drž už do hajzlu tu svojí držku nebo ti jí ucpu. Každému jseš ukradená. Nikdo ti nebude věřit! A dává mi pohlavek.