Co tě nezabije to tě posílí .

Jedna jediná chvilka mi změnila život na který jsem byla zvyklá .

5. října 2013 v 7:34 | Pubertální Laura |  Příbehy
Předem chci upozornit že tohle co tu napíšu je zcela smyšlené a předem se omlouvám za případné pravopisné chyby které v tom nejspíš budou .


Jmenuji se Markéta je mi už 17 let , ale když se to stalo tak mi bylo pouhých 15 let .
Pouhým jedním špatným pohybem jsem se dostala na vozíček . A jak se to vlastně stalo ? Pamatuji si na to jako by to bylo včera .
Byl krásnej podzimní den ke všemu pátek a já už od rána ve škole byla taková nějaká moc nedůvěřivá měla jsem pocit že se něco stane , a taky že stalo . O jedné přestávce kdy jsem jenom tak seděla u sebe v lavici a přišel za mnou Martin, kamarád se kterym jsem dělala vždycky všelijaký blbosti , a ptal se mě co mi je a já jemu jenom tak odpověděla že nic . Tak se mě snažil všelijak rozveselit, ale jedna jediná chybička a už se všechno změnilo všechna moje budoucnost , dělal na mě obličeje a když viděl že se esměju tak mě začal lechtat , já spadla na zen protože jsme se blbě hejbla ale to na tom by nebylo nic tak strašnýho , on mě ze srandy odtáhnul dozadu ke skříňkám a začal mě lechtat ještě víc já myselala že se počůrám smýchy ale on na mě tak trošku klečel abyhc nemohla utýct jak to kluci s radostí dělávaj . Jenomže já hloupá jsem nepočkala až ho to přestane bavit ale snažila jsem se vztát což se mu nelíbilo tak tam měl pořád tu nohu jenomže mě ukrutně křuplo v krku asi to bylo slyšet . Udělalos e mi zle jako bych měla zvracet a v tusamou chvylku se mi udělalo černo před očima , vim že jsme je měla otevřený ale nic jsem neviděla , spadla jsem na podlahu z toho polosedu a Martin byl asi v šoku protože se mi začal omlouvat a chtěl abych vztala ale mě to nešlo , v tu chvíli ve třídě byli všichni kromě učitele protože byla přestávka , a kdo z učitelů by byl ve třídě když jsme byly deváťáci že jo , holky to viděli a nic neudělali . Celou dobu si asi mysleli že spolu jenom blbeme ale viděli i to že jsem z ničeho nic spadla na podlahu a martin nademnou se mi omlouvá vim že to viděli cítila jsem jejich pohledy na sobě . Přišel se podívat co se děje i vojta je to tenista , a když mu Martin ve stručnosti řekl co se stalo tak mi Vojta s martinem pomáhali na nohy , stála jsem ale museli mě kluci držet jinak bych asi určitě spadla .
najednou jsem zase viděla ale jenom černobíle a po chvilce mrkání jako idot jsem zase normálně viděla a dokonce jsem po chvilce stání kdy mě přidržovali kluci jsem mohla stát už i sama . Šla jsem si sednout ale když jsem dosedla tak se mě zmocnil takovej nepopsatelnej strach ktrej v zápětí utlumila křečovitá bolest která mě donutila se přestat hejbat , přestala jsem se na asi 3 minuty hýbat než t bolest ustoupila , snažila jsem se otočit hlavu na pravou stranu ale zase začala ta křečovitá bolest nabírat na síle tak jsem s krkem přestala hýbat radši úplně , ta bolest se nedala vydržet vylítávala od krku až pod lopadku ale zajmaví je že to byla jenom pravá strana levá strana mě vůbec nebolela . Měla jsem šílenej strach co bude dál , mamce jsem napsala že jsem si nejspíš hnula s krkem a že to hrozdně bolí , odepsala mi at se po škole stavim za ní do práce že to probreme tam . takže jsem jela plná urputný bolesti za mamkou do práce kde mi konstatovala její spolupracovnice ,protože dřív byla sestřička v nějaký nemocnici, že musim rychle do nemocnice a že to tam zvládne i za mamkku tak se mamka řevlíkla ajeli jsme do tý nemocnice . když jsme byly v autobuse tak nevvim co se stalo ale od tý chvíle si nepamatuju co jsme dělali jak jsme tam dojeli kdo mě ošetřoval prostě nic . Probudila jsem se na lůžku jak ležim , mamka seděla vedle mě a držela mě za ruku , koukala jsme na ní a nechápala jsem co se stalo .
To že mě držela za ruku jsem cítila ale nebylo to nějak silný bylo to spíš takoví šimrání ale když jsem koukla na tu ruku tak mi jí mamka svírala tak že by mě to muselo bolet ale jen to šimralo . Koukla jsem se na kaledář a viděla jsem tam zakroužkovaný datum pátku asi to byl ten pátek kdy se mi to stalo a pak jsme viděla jak jsou červený křížky u každýho ze 7 dnů . Nejspíš uběhl jeden týden než jsem se vůbec probrala na nic si nevzpomínám . podívala jsem se na svoje nnohy a chtěla jsem s nima pohnout ale nešlo to , vůbec se nepohnuli ale chtěla jsem aby se pohnuli ale ani sebemenší pohyb .
Ochrnula jsem . Došlo mi to a v hlavě se mi hromadili otázky na který jsem ale neznala odpovědi .
Všude kolem mě byly balónky a květiny asi od kamarádů a spolužáků , chtěla jsem pryč chtěla jsem odtamtud utýct ale nemohla jsem protože mě neposlouhali nohy .

Po pár týdnech mě propustili domu , jenomže já nevěděla co mám dělat, nevěděla jsem jak se co dělá byla jsem zviklá všechno dělat postaru ale to nešlo nemohla jsem si ani udělat čaj nebo natočit vodu .přišla jsem si prázdná jako bych byla nic jako bych všechno ztratila a zničila . Měla jsem vozíček aspoň to mi zůstalo , měla jsem i svůj notebook kterej jsem jela hned zapnout byl plnej vzpomínek , fotek na kterých jsem se smála a měla jsem chuť žít hlavně jsem tam stála a normálně se pochybovala ne jako od toho pátku .

Uběhlo několik týdnů a já jsem mohla zase ject do školy ale nebylo to tak lehký , musela jsem čekat na nízkoprahovou tramvaj musela jsem to všechno udělat sama ale měla jsem to už natrénovaný protože jsme s mojí partou jezdili a trénovali všechno co budu muset dělat , co všechno budu muset umět . měla jsem trému z toho jak se na mě budou dívat lidi ve škole jak se ke mě budou chovat spolužáci a učitelé , hlavně jak se dostanu nahoru do pátýho patra protože jsme tam nikdy neměli výtah a je tam hrozdně moc schodů ale jakmile jsem přijela před školu tak mě přivítal řiditel s úsměvem na tváři a rovnou mi řekl že tam nechali vybudovat pojizdnej výtah takovou tu plošinu co jezdi po schodech tak jsem tak trošku zajásala . byla jsme mezi učitelema oblíbená takže byli rádi že tam budu dojíždět i když to nebude zrovna lehký .

Ted jsem v druháku na střednim odbornim učilišti ale je to skvělí chtěla jsme jít už od malička na cukrářku a to se mi taky splnilo . Ta škola je bezbariérová takže žádný schody a to je nejlepší . Jezdim někdy se podívat i na učitele na zádkladku a jsem šťastná , všechno je v normálu jako dřív jenom s tim že jsem na vozíčku , zvykla jsem si na něj a neměnila bych to už .
a co se stalo s Martinem "díky" kterýmu jsme na tom vozíčku ? Psychycky se zhroutill když se dozvěděl že jsme ochrnula ale už je v pořádku a normálně se spolu bavíme , jen byl tak trošku vyslýchanej policajtama a málem šel do pasťáku ale nešel tak takže je všechno v pořádku a holky ? Díky nima se dozvěděli učitelé hned ještě ten den že jsem v nemocnici kvůli Martinovi a málem mu dali dvojku z chování .


Nesmíme se vzdávat , musíme bojovat za svůj sen !

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama