Co tě nezabije to tě posílí .

Život

Pátek v 19:45 | Loarah |  Téma týdne
Kdo by to by řekl "Změna je život", že?
Je to tak oprýskaná fráze. Tak opoužívaná ze už ji ani nemyslíme vážně. Ale jento spíše naopak.
Že, zivot ke jedna veliká změna. Meni se svět každým dnem, každým. Takze je jen otázkou času kdy to bude mít dopad zrovna na náš život. Pak tu jsou lidi, ti se také mění, a my jsme buďto s nimi a prozivame to s nimi, nebo vedle nich a říkáme si "paaaani ta se ale zmenila". Buďme k sobě upřímní. Lidi kteří se mění, rostou a dozrávají s námi je jen hrstka. Jen par.
Je to smutné, ale jaké by to bylo kdybychom se všemi lidmi byli na 100% a na 100% bychom s nimi prožívali a rostli. I kdyby to slo. Byl by to naprostý chaos.
Obcas stačí když s kamarádkou rozebereme kluka se kterým si psala nebo volala, když není natvrdla po chvilce nebo case ji dojde ze buďto "noup, to není ten za kterého jsemnho měla" nebo "pane boze jo!". Nebo když si dojedete sednout na kafe a povídáte si.
Lidem staci maličkosti k tomu aby byli šťastní. A když ne, zákonné mi jich lito.
Protoze jak řekl Dušek, štěsti momentální stav duše. To nepřijde jen tak k nám.
Ja sice momentálně úplně šťastná nejsem, jsem nervózní z operace co mě čeká za dva týdny, nervózni z věci co musím zařídit. A taky trochu vystresovana ze školy. Ale reknu si a budu šťastná.
Nepotrebuju žádný až neco, nebo až tamto.
Jak to mate vy ?
 

Maličkosti? Ano, prosím

27. října 2018 v 13:37 | Loarah |  Téma týdne
"Maličkosti, které vyvolávají vzpomínky"

Každý. Každý má určité spouštěče vzpomínek. Ať už hezkých nebo nepříjemných.
Já už od ani nevím jakého věku, možná 8let?, mám malý kufříček, ve kterém mám své "artefakty". Ať už je to šerpa z ukončení základky, náramek ze snad první návštěvy zahraničí-Vídně, chlupatou kuličku s přísavkou se kterou jsme blbly na základce několik měsíců, náplast od úplně první vyoperované pihy, prstýnek od mamky který jsem nesundsla z prstu několik let- dokud se mi neroztrhl a zažila s ním strašně těžké období. Taky tam mám krabičku od léků které jsem brala při tom co jsem dva mesice ležela na lůžku po skopání spolužačkou, taky nemocniční náramek z té doby, dokonce i z první a druhé operace kolene, taky tam mám schovanou kanylu se kterou jsem si píchala piercing co mám ve rtu. Vstupenky a jízdenky z cestovani tam také nechybí. Jsou tam ještě další, pro mě důležité maličkosti, které si ale necham pro sebe. Celé je to takový můj malý velký viteál. Vždy když si do onoho kufříku s medvídky něco vkládám, říkam si ,,Musíš si už pořídit někde větší", a stále ho nemám.
Ale spoustu z maličkostí nemám nikde pozavíraných. Mám je denodenně na očích, možná si jich už tolik nevšímám, ale vím, že tu jsou a co pro mě znamenají. Některé maličkosti také nemám ani hmotně, stačí cítit známou vůni. A díky tomu se mi automaticky vybaví človek který ji používal a vše co jsem s ním prožila. Tohle je strašně zvláštní, skvělý a zároveň hodně destrukční lidský um.
Jen si připomeňte to nehezké. Že nevíte co? Vzpomenete si na mě až to ucítíte.
A proč si to připomínat? Abychom si byly plně vědomi toho, že nemůže být nic hezkého bez toho špatného. Ať je to už cokoli.
Pro můj život jsou maličkosti klíčové. Už i protože vzpomínky. A proto se učím si jich znovu všímat jako prvních.
A jak jste na tom vy a maličkosti?
♡♡♡

Bude zas dobře

9. září 2018 v 16:22 | Loarah |  Téma týdne
Bude zase dobře, neboj.
Bude.
Nevim sice kdy, za jak dlouho nebo co budeš muset ještě prožít,
ale bude.
Slibuji
Věřím v to. Protože je to pravda, musí být špatně aby potom mohlo být zase dobře. Tak to proste chodí už od nepaměti. A je to spravně.
Toto píšu tak často svym přátelům, lidem kteří mě potřebují. Věřím tomu. Věřím tomu ze zase bude všechno dobre. Ale teď když bych to potřebovala slyšet nebo číst tak vlastně není nikdo. Nikdo kdo by věřil ze mě nebo ze v mě životě bude zase dobře.
Ale jak taky by někdo mohl vědet ze to potřebuji? Vždyť nikdo není vědma. A nikdo na mě není napojeny aby to cítil. Nebo zatím nemám v životě někoho kdo by Takový byl.
Čím víc cestují, tím víc se vracím domu. Tím víc mi dochází ze vlastně nemá mě kdo pohladit, když smeju se či umírám hlady.
Vím koho ve svém životě chci, koho nechci a přesto nevím co bych delala kdyby přišel pravé teď. V tenhle okamžik.
Nechci teď nikoho, přesto Toužim po neznostech. Moci se přitulit, cítit teplo a to co děla domov domovem. Nechci už nic vysvětlovat. Vyčerpává mě to, jako to všechno ostatní. Jako jsou myšlenky na to proč. Nemám emergii. Ne na vysvětlování čehokoliv.
Přála bych si aby tu byl někdo kdo se na mě podívá a je mu to jasne.Nekdo komu nemusím vysvětlovat proč nemám sílu a energii cokoliv komukoliv vysvětlovat.
Přesto ale nechci ve svém životě nikoho dalšího, nemám tu pro nej místo. Možná ano, ale v srdci nemám čisto a tak se nevejde. Je to srdce nebo hlava? Teď to nedokážu rozeznat. Je mi z toho smutno, až tak ze mám slzy ve vnějších koutcich.
Tak moc si přeji mít někoho komu se mohu schoulit do klubicka a přeci jen na nej teď nemám místo.
Nepřeji si mít v životě někoho noveho jen tak, aby se mi tu poflakoval a vlastně pro mě neznamenal nic.
Ale věřím, ze tam někde je moje druhá polovina. A kdybych ji teď našla, potkala, nebo na ni narazila. Všechny mé obavy by se rozplynuly a já bych žila
Jen nevím co budu dělat teď
 


Cestování a zbytečnosti

23. srpna 2018 v 7:29 | Loarah |  Téma týdne
Ahoj, dnes se hlásím z autobusu směr Miláno.
Jsme na cestě už přes 10hodin, mě bolí koleno, nejsem vůbec vyspala. Jsem hladová ale ty výhledy?!
Ty výhledy ve Švýcarsku?

Kdo je ten pro koho místo v srdci mám

2. srpna 2018 v 11:31 | Loarah |  Téma týdne
"Komu dát místo v srdci?"
Tahle otázka ve mě vyvolává neskutečnou lavinu citu. Hlavně stesku, až záchvat úzkosti. A věřte mi, záchvat úzkosti nechcete.
Vyhrabat se z něj není nic těžkého, ale musíme si uvědomit a přiznat si, že ho máme. Já až teď poprvé za svůj život si přiznala že jo, to co teď prožívám je záchvat úzkosti. A co s tim můžu dělat? Ať žije strýček Google, díky kterému jsem vlastně našla co s tím dělat a jak se ze záchvytem úzkosti vyrovnat. Tady na wikihow jsem to objevila tenhle článek. Napsala si seznam toho co vidím a pokracovala dal.
Záchvaty úzkosti k mé poruše osobnosti patří, stejně jako záchvaty vzteku a adrenalinové záchvaty. Co tak pozoruji tak, teď poslední dobou, je mívám častěji než kdy dřív. Možná si jich jen víc všímám a dokážu jim dát jméno a tak vím, možná je to tím čím jsem si prošla a procházím, a třeba to je od každého trošku.
Každopádně vím proč mi zrovna tahle otázka udělala tak nedobře. Což je důležité.
Každopádně jdem na to:
Víš koho opravdu

Další články