Co tě nezabije to tě posílí .

Žít ve vzpominkach

12. března 2018 v 16:13 | Loarah
Je zvláštní jak se lidske mysleni meni, jak dospiva a jak opakuje co někde videlo.
Rozchod z rozumu, je docela dost blbost. Na tom se schodneme asi všichni. Proc by se nekdo rozchazel s nekym koho miluje, jen tak...? Jen tak protoze si mysli ze to nema dal cenu a presvedci o tom sveho partnera. Blbost. Ale deje se to.
Pak nastává faze usmireni se s tim co udelali, ten z nich kdo přesvědčoval a ten ktery veril tomu ze je to dobre a ze to byla dobra volba se z toho paradoxne dostava dyl a mam dojem ze se z toho uplne nedostane nikdy. Dyl nez ten druhý. Je moznost ze ti dva spolu zůstanou kamarádi, ale znate to rčení ze po rozchodu kdyz dva zustanou kamaradi, bud se nikdy nemilovali nebo nikdy neprestali nebo apespon jeden z nich. A kdyz si ten dotycny co byl presvedcovan, o rozchodu, najde nahodu nekoho jineho. Byt jen novy objev. Presvedcovateli najednou rupne v bedně. Mozna ne hned. Je mozny ze az po tom co to ten druhy da dohromady s tim objevem. Vlastne k nemu zacne cítit nepopsatelne pocity. I kdyz je treba z fotek sympaticky ten objev a přesvědčovatel si mysli ze to bude v pohodě. Zacne poslouchat o tom jak tomu kdysi objevu a nyni uz partnerovi/partnerce, strasne vadi přátelství, presvedcovatele a přesvědčeneho. Možná tehdy mu preskoci kolecko v hlave a partnera sveho přesvědčeneho, partnera sveho kamarada zacne po kouskach nesnaset. Jenze co ted. Nemuze to svému kamaradovi rict protože by to utlo vsechno. Coz nechce.
Takze to pravdepodobne bude tak ze presvedcovatel bude tise trpet ale zaroven jim jejich vztah přát. Ale proc trpet? Vzdyt on preci presvedcoval ze ten vztah jde k zaniku a ze ten vztah nema cenu a rozesel se. A nyni trpi. A nebo se přepracovaný odpouta, a precvedcujicimu puka srdce... A nezbývá nez žít ve vzpomínkách.
Mozna to tak maji i normalni lidi, to nevím. Nejsem normální.
 

Životní boj

4. listopadu 2017 v 21:23 | Loarah |  Téma týdne
Téma tydne: Boj (?)
Tyjo kdo by to byl řekl, drzet hlavu vzhuru a nad vodou neni tak tezke kdyz jste na to dva. Kdyz mate nekoho kdo vas bezpodmínečně chápe a nasloucha vam. Kdyz mate někoho s kym si muzete rict absolutně, ale absolutne vsechno a on k vam to samé. Kdyz mate tu skalopevnou oporu vedle sebe, je vsechno jednodussi. Posledni dobou mi dochází spousta i proflaklich veci, je to jako by to najednou zacalo nejak zapadat do mého života. Jako kdyz vam najednou nejak pomuze rovnice na kterou jste uz davno skoro zapomněli.
Potom se vetsinou nejak pozastavim a uvedomuji si i to,ze neni správné otacet se za sebe moc často, vetsinou to totiz dopadne stejně. Je nam lito veci ktere se podelali a budem se nesnaset za promrhane moznosti...
Jenze tu je takovy mali ale. Celý život si rikam ze musim byt silna, určitě v tom nejsem sama, ze? Ale ted ruku na srdce, otocili jste se nekdy za svou cestou a nepokryte si rekli ze jste silni? Kdyz si spocitate to vsechno a uvedomite si ze jste to zvládly nemuze vam vyjit nic jiného.
Nejde ani tak moc o to ze vas okoli vidí a vnima jako silne (je to jedině dobre,ale)nejdůležitějším je abyste to byl vy kdo se tak vidí.
Protože nejvic nas (nebo alespon me)vzdycky zcela uprime zabíjí kdyz nas lidi srovnávají s nekym normalnim. Kdyz se k nam jako k normalnimu chovaji a pak nechapou ze se potom chovame jak se chovame...
Jakakoliv psychická poruha/dusevni porucha je problem a zátěž i pro toho člověka jako takovýho...ten clovek je nemocný.To vetsinou lidi nechápou a proto je dulezite abysme byli silni a nejdůležitější abychom si to uvědomovali.

Další články


Kam dál

Reklama